autor: Petr Medřík
Ochranný svaz autorský, zkráceně OSA, je organizace s téměř stoletou tradicí. Založen byl už v roce 1919, v době první republiky, s ušlechtilým cílem chránit autorská práva hudebníků a zajistit, aby za své dílo dostávali spravedlivou odměnu. V době svého vzniku byl OSA odpovědí na potřebu autorů mít za zády instituci, která jim pomůže v prostředí, kde se jejich tvorba začínala šířit masověji a kde bylo potřeba chránit jejich práva. Podle svého poslání by měl Ochranný svaz autorský sloužit jako most mezi autory a těmi, kdo jejich hudbu využívají – ať už jde o radia, kluby, streamovací služby, nebo třeba organizátory koncertů. Jeho úkolem je zajistit, aby každý autor dostal odpovídající odměnu za své dílo a aby bylo s jeho tvorbou nakládáno podle platných autorských práv. A tady přichází ta realita – ten most, který by měl být pevný a spolehlivý, je v praxi často vratký a nahnilý. Jinými slovy, to, co by mělo fungovat hladce, nezřídka naráží na nejrůznější problémy – ať už jde o netransparentnost, administrativní zátěž nebo pocit, že menší autoři nepotřebují takovou podporu, byť by si ji nepochybně zasloužili. OSA dodnes nereflektuje fakt, že všichni velcí umělci, byli nejprve umělci malými.
Jedním z příkladů, kde onen most skutečně vrže a dělá vrásky pořadatelům i umělcům, je praxe výběru poplatků. OSA sice oficiálně vybírá poplatky za hudební produkci, ale v mnoha případech je to spíš odhad než přesný výpočet. Pořadatelé musejí nahlásit, kde se akce koná, kolik lidí přijde, jaké bude vstupné, kdo vystoupí, a musí dodat playlisty. Jenže když něco nesplní, OSA hned hrozí právníky. A naopak, když OSA sama odhadne poplatek nepřesně, nikdo ji nekontroluje. Takže tu vzniká obrovská díra v tomhle pomyslném mostě, na kterou se OSA tváří, jako by neexistovala. A to rozhodně není fér vůči nikomu zúčastněnému.
Další problematický bod spočívá v tom, že pořadatelé jsou ze zákona nuceni poskytovat OSA obrovské množství údajů – o akcích, počtech návštěvníků, cenách vstupenek a podobně. Tím v podstatě OSA získává rozsáhlou databázi kulturních akcí, kterou si nechává pro sebe a odmítá se o ni dělit. Už v roce 2008 Evropská komise doporučila, aby vznikla větší pluralita v oblasti autorských práv a aby mohlo působit více autorských svazů. OSA se tomu ale bránila s argumentem, že data nelze sdílet. Pořadatelé tak fakticky pomáhají budovat databázi, kterou OSA využívá jednostranně, a přitom není ochotná se o tyto informace dělit s nikým dalším.
A teď se podívejme na další konkrétní příklad, který se dotýká přímo umělců. Představte si hudebníka, který je zároveň pořadatelem vlastního festivalu. Tento pořadatel sám sobě jako hudebníkovi zaplatí přes OSA, ale k hudebníkovi už žádné peníze nedorazí. Peníze se v systému ztratí kvůli podivným rozdělovacím mechanismům a umělec, který by měl dostat svou odměnu, ji prostě nedostane. Je to, jako byste poslali kamarádovi peníze a někdo je po cestě „stopil“. Právě tohle ukazuje, jak moc by pomohlo, kdyby tu působilo více autorských svazů, které by jednaly transparentněji a férověji. Jinými slovy, je to další políček pro OSA, které se tváří, že je vše v pořádku, a přitom dochází k takovým nespravedlnostem. A tento příklad mám skutečně z osobní praxe.
A co poplatky za nenahraná média? Tyto poplatky platíme všichni – já, vy, kdokoliv, kdo si koupí prázdné CD, DVD nebo třeba flash disk. Jenže tyto peníze pak OSA přerozděluje jen mezi umělce, které zastupuje, a samozřejmě si z toho vezme i svůj podíl na režii. Takže ve výsledku spotřebitelé platí, ale profitují jen ti „vyvolení“ umělci, které OSA zastupuje. Tím pádem na to doplácejí nejen pořadatelé a umělci mimo OSA, ale i běžní lidé, kteří by rozhodně platit v takových případech vždy nemusel. Jenže… Systém je nastaven.
Ve výsledku tak OSA vybírá poplatky za prázdná média s argumentem, že by na nich mohl být uchováván autorský obsah. Jenže autory, které nezastupuje, z toho vůbec nezohledňuje. Ve finále je tedy OSA organizací, která kasíruje peníze od všech, ale přerozděluje je jen úzkému okruhu vyvolených. A právě proto je na místě volat po větší pluralitě a spravedlnosti v systému autorských práv.
Jak jsem již uvedl, už v roce 2008 Evropská komise doporučila, aby byla v České republice zavedena větší pluralita autorských svazů a trh se otevřel konkurenci. Bohužel za celých 17 let se tato změna nepodařila prosadit, což svědčí nejen o aktivním odporu OSA, ale v podstatné míře o slabosti našich politiků. Ti jsou často lobbováni a z „neznámých“ důvodů se do tohoto nepopulárního tématu bojí zasahovat. Je to tedy i výzva k zamyšlení, proč politici nejsou ochotni řešit něco, po čem spousta lidí volá, a zda by neměli konečně naslouchat hlasu spravedlnosti a zdravého rozumu.
Petr Medřík je kandidátem, kterého podporuje ČESKO.plus, více o něm najdete na jeho profilu.